Jedna etapa končí...

Děti jdou zítra do "velké" školky, naše staré prostory jsou vystěhované. A já se mohu soustředit jen na Žitomírskou.

Tento týden jsem měla snad každý den slzy na krajíčku. Vím, že prostor v Ukrajinské měl spoustu nedostatků, se kterými jsem nedokázala pohnout a byl už svým způsobem pár let přežitý, ale já jsem to tam měla strašně ráda. Kromě mozaiky vzpomínek na děti, které k nám chodily, jsem tam prožila spoustu krásných chvil i se svými dětmi.

Milovala jsem i svá uspěchaná rána do práce. Vždycky jsme se zastavily v pekárně pro čerstvé pečivo. 

Jednou jsme odcházely z pekárny a již mezi dveřmi jsem vybídla dceru, aby nezapomněla pozdravit. A ona na celý obchod zvučným hlasem zavolala "Dobrý den!"....

Domů jsme musely přes trampolíny před školou, jezdily jsme kolikrát vláčkem a cesta se nám protáhla, ale děti byly šťastné. 

K odpočítávání posledních dnů snad ani nedošlo, všechno šlo šmahem a najednou jsem strhla cedulku na zvonku a to už byla opravdu poslední věc, která po nás zůstala. Všechno ostatní bylo díky obrovské pomoci mé rodiny už vystěhované. 

V duchu děkuji za krásné roky na tomto starém místě a těším se na to nové, které ho svým kouzlem, velkorysostí a adresou mnohonásobně předčí.